Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání. Ta je později v procesu osifikace plně nahrazena kostní tkání. Působí-li na chrupavčité tkáně kyčelního kloubu síly, které překračují jejich elastický limit, kloub se stává nestabilní a dochází k inkongruenci kloubních ploch. Působení zátěže na instabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice stehenní kosti je tlačena více na přední vnější okraj jamky a ne do jejího středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází k nadměrnému zatížení horního okraje jamky a ten se opožďuje v růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému uvolnění hlavice z jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj jamky, jamka se ještě více oplošťuje a hlavice se více uvolňuje. Vzniká tak jakýsi bludný kruh, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice stehenní kosti. Jestliže více než polovina hlavice leží mimo kloubní jamku, hovoříme o částečném vykloubení (subluxaci). Z ní se může vyvinout úplné vykloubení (luxace), při kterém se hlavice nachází zcela mimo jamku. V nestabilním kloubu s oplošťující se kloubní jamkou také působí nestejnoměrný tlak na hlavici stehenní kosti a tím je narušen i její normální vývoj. Hlavice ztrácí svůj pravidelný kulovitý tvar a deformuje se. Jestliže se neshoduje tvar hlavice stehenní kosti a kloubní jamky (inkongruentní kyčelní kloub), popř. hlavice sedí v jamce příliš volně, dochází k nerovnoměrnému rozložení tlaku působícího na kloubní chrupavku, což vede postupně k jejímu degenerativnímu opotřebení. Chrupavka se zdrsňuje, zvlákňuje a nastává její postupná destrukce. Na úbytek chrupavky a nadměrné zatížení reaguje kost pod chrupavkou rozšířením a ztluštěním. Rentgenologicky zjišťujeme tzv. subchondrální sklerózu. Na okrajových částech kloubu se vyvíjejí kostní výrustky označované jako osteofyty nebo exostózy. Ty se mohou nacházet po celém obvodu kloubní jamky, čímž její okraje deformují, popř. mohou vyplňovat i dno jamky a zvyšovat tak její oploštění. Dochází také ke zbytnění okostice a ke tvorbě osteofytů v místě úponu kloubního pouzdra a vazů na přechodu hlavice a krčku stehenní kosti. Ty v pokročilém stádiu mění tvar hlavice z kulovitého na hřibovitý. Všechny tyto tzv. sekundární artrotické změny jsou projevem degenerativního procesu na kloubu označovaného jako osteoartróza (u kyčelního kloubu se také používá termín koxartróza) a vedou postupně k jeho deformaci. Výsledkem těchto změn může být tzv. deformační artroza. Klinické příznaky postižení kyčelních kloubů, jako je obtížné vstávání, neochota k pohybu a kulhání, které se zhoršuje po zátěži, nemusejí vždy odpovídat závažnosti rentgenologického nálezu. Predispozice pro vznik DKK je dědičně podmíněna interakcí více genů. Důležitou úlohu při jejím projevu hrají také faktory vnějšího prostředí. Díky složitému genetickému založení je prakticky nemožné i přes četné chovatelské snahy DKK zcela eliminovat. Přesto však důsledné selektivní chovatelské programy mohou vést ke značnému snížení frekvence jejího výskytu.
(Šterc, Štercová) Z výzkumů také vyplývá, že asi 30% predisponovaných jedinců na DKK projevuje určitý rozvoj změn dalších kloubů, zejména ramenního a kolenního.

Zdroj : kchls.cz