Vážení čtenáři.
V poslední době jsem se při své práci několikrát
setkala s demodikózou u retrívrů. Protože, jak ukazuje ilustrační foto
jednoho ze psů, toto kožní onemocnění může hodně změnit vzhled našich
čtyřnohých mazlíčků a pomocníků, hledala jsem v literatuře, na internetu a
konzultovala s veterinárními lékaři. Protože onen pes z ilustračních
snímků je jinak velmi pěkný, s úžasnou vyrovnanou povahou, vynikajícími
pracovními schopnostmi a DKK i DLK negativní, zajímalo mě i to, jaká je pravděpodobnost,
že by se v dalším vrhu stejných rodičů demodikóza opět objevila.
Asi nejsrozumitelnější se mi pro laika jeví článek MVDr.
Rybníčka, který zde s jeho souhlasem (a souhlasem MVDr.Čápa z www.veterina-info.cz, kde je článek
publikován) přetiskujeme.
|
Demodikóza (trudníkovitost)
MVDr. Jan Rybníček AAVD
(datum zveřejnění: 1.12. 1999)
|
|
Demodikóza je parazitární kožní onemocnění psů, koček, ale
i dalších zvířat a člověka. Demodex canis (trudník psí) je příčinou trudníkovitosti
u psů. Parazit má doutníkovitý tvar, délky asi 0,2 –0,4mm a žije ve
chlupových váčcích (folikulech). Při onemocnění způsobuje jejich zánět
(folikulitidu), jehož důsledkem je vypadávání chlupů v postižené
oblasti. Parazit se množí přímo na hostiteli a má několik vývojových stadií
(vajíčko, larva nymfa a dospělec). Celý cyklus se odehrává v chlupovém
folikulu. Parazit sám o sobě neškodí (vyskytuje se asi u 30 – 60% klinicky
zdravých psů). Ke vzniku kožních změn dochází pouze u pacientů geneticky
predisponovaných k tomuto onemocnění (současně s přítomností
parazita existuje i specifický defekt obranného systému). K přenosu
parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu a to
přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte. Žádný jiný způsob přenosu
nebyl prokázán, tzn, pacient trpící onemocněním nemůže nakazit jiné psy ani
člověka. Vzhledem k tomu, že jediný možný přenos je přímo z matky
na štěně, není vhodné matky – nosiče zařazovat do chovu, neboť kromě parazita
přenášejí též genetickou predispozici ke vzniku onemocnění a demodikóza se
tak může nadále v chovu (a u daného plemene) dále šířit.
Klinické příznaky:
Klinické příznaky jsou velmi rozmanité. Existuje několik způsobů dělení :
1. Juvenilní forma (u mladých zvířat zhruba do 2 let života) a forma adultní
(u zvířat starších)
2. Forma lokalizovaná nebo generalizovaná
3. Forma skvamózní (suchá) a pustulózní.
Juvenilní forma je velmi běžná a u valné většiny případů dojde
k samovyléčení. Onemocnění se nejčastěji projevuje jako lokalizovaná
suchá forma (ložiskovité vypadávání chlupů), obvykle počínající
v oblasti obličeje. Asi u 10 – 20% případů může dojít ke generalizaci
onemocnění téměř na celé tělo. V těchto případech obvykle se jedná o
formu pustulózní (dochází k sekundární invazi bakteriemi a zhnisání
chlupových váčků). Tuto formu je nutno vždy léčit. Onemocnění v dospělém
věku může být jak lokalizované tak generalizované a obvykle svědčí o
prodělaném stresu nebo o současně probíhajícím jiném onemocnění případně
nádorovém bujení. Tuto formu je nutno vždy léčit a současně provést
vyšetření, která by odhalila podmiňující onemocnění.
Diagnóza:
Diagnóza je založena na klinických příznacích a zejména na přímém
mikroskopickém průkazu parazita v kožním seškrabu. Diagnóza je díky
průkaznosti seškrabu dosti přímočará.
Léčba:
Léčba onemocnění je závislá na formě demodikózy. Pokud je zvolena adekvátní
léčba, dojde až u 99% případů k vyléčení. Parazit je však velmi odolný a
i přes nejagresivnější léčbu pacient zůstává celoživotním nosičem parazita a
pokud se jedná o fenu, přenáší jej dále na své potomky.
Možnosti léčby:
1. U suché, lokalizované juvenilní formy dojde obvykle k samovyléčení
bez jakékoli terapie. Vzhledem k tomu, že však více než 10% pacientů si
vyvine formu generalizovanou je vhodné provádět léčbu i u těchto pacientů.
Mnohdy stačí pouze zabránit sekundární bakteriální infekci pomocí
antibakteriálních koupelí, avšak doporučujeme provést i léčbu orientovanou na
likvidaci demodexe.
2. U pustulózní formy (jak lokalizované tak generalizované doporučujeme
terapii jak antibakteriální (koupele, antibiotika), tak antiparazitární.
Způsoby léčby:
Existuje několik typů antiparazitik účinkujících na Demodikózu. Jako lék prvé
volby se používá amitraz (Tactic, Ectodex nebo Mitaban). U tohoto přípravku
je i přes jeho toxicitu vysoká bezpečnost a účinnost (nelze používat pouze u
čivavy kde dochází k otravám, způsobujícím až smrt zvířete).
K vyléčení dochází u více než 90% pacientů. Jako lék druhé volby (při
selhání amitrazu) se používají avermectiny (mylbemicin oxim – Interceptor
nebo ivermectin – Ivomec, a to ve velmi vysokých dávkách a dlouhodobě).
Použití těchto přípravků má však již výraznější rizika, která mohou být i
život ohrožující, zejména u určitých plemen (kolie, šeltie a některá další).
Účinnost těchto látek je více než 99%.
Co lze říci závěrem? Onemocnění je léčitelné, avšak zvířata postižená
klinickým onemocněním, vzhledem k trvalému nosičství parazita a
nosičství genetické predispozice ke vzniku onemocnění, by neměla být
zařazována do chovu a feny s generalizovanou demodikózou je nejvhodnější
vykastrovat.
|
Osobně jsem se
MVDr.Rybníčka ještě jednou ptala na nutnost vyřazení feny – přenašečky
parazita z chovu. Moje otázka se týkala toho, zda za aktivaci demodikózy
může vždy jen fena….vždyť v současné době je různých imunodefektů a
dalších faktorů oslabujících imunitní systém zvířat velké množství…..to platí u
lidí i u psů. Odpověď zněla: genetickou predispozici může předat i pes (popř.
může vzniknout jiný imunodefekt), ale parazita vždy předává fena a to všem
štěňatům. Pokud má tedy fena - přenašeč štěňata, roste v populaci
celkový počet jedinců, kteří jsou přenašeči parazita…byť to může ve velké míře
být bez klinických příznaků. Proto platí
to, co je uvedeno v citovaném článku. Další moje otázka se týkala možnosti
předejít propuknutí demodikózy např. podáváním potravinových doplňků na
posílení imunitního systému psům s velkou zátěží či psům oslabeným jiným
infektem. Tady mi bylo řečeno, že vyzkoušeno bylo mnohé, ale bez prokazatelného
efektu.
Co tedy říci závěrem? Před námi, jako chovateli, stojí těžký
úkol…naším cílem je (má být) produkce štěňat – typických představitelů plemene
po stránce povahy i exterieru a zároveň zdravých. Pokud možno po všech
stránkách. Ale co dělat v případě, že dobře „vychází“ DKK a DLK a u
jednoho štěněte z vrhu (či dokonce několika vrhů) se objeví demodikóza?
Odpověď na tuto (a podobné) nelehkou otázku si musí každý najít sám. Rozhodně
je ale dobré problém nezatajovat. Pokud se u vašeho psa s demodikózou setkáte,
je, podle mého názoru, vhodné chovatele informovat. A pokud se někdo z nás
ocitne na místě „informovaného chovatele“,
je třeba zvážit mnohé….
Autor : Renata Hasilová