Demodikóza (trudníkovitost)
MVDr. Jan Rybníček AAVD
(datum zveřejnění: 1.12. 1999)

Demodikóza je parazitární kožní onemocnění psů, koček, ale i dalších zvířat a člověka. Demodex canis (trudník psí) je příčinou trudníkovitosti u psů. Parazit má doutníkovitý tvar, délky asi 0,2 –0,4mm a žije ve chlupových váčcích (folikulech). Při onemocnění způsobuje jejich zánět (folikulitidu), jehož důsledkem je vypadávání chlupů v postižené oblasti. Parazit se množí přímo na hostiteli a má několik vývojových stadií (vajíčko, larva nymfa a dospělec). Celý cyklus se odehrává v chlupovém folikulu. Parazit sám o sobě neškodí (vyskytuje se asi u 30 – 60% klinicky zdravých psů). Ke vzniku kožních změn dochází pouze u pacientů geneticky predisponovaných k tomuto onemocnění (současně s přítomností parazita existuje i specifický defekt obranného systému). K přenosu parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu a to přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte. Žádný jiný způsob přenosu nebyl prokázán, tzn, pacient trpící onemocněním nemůže nakazit jiné psy ani člověka. Vzhledem k tomu, že jediný možný přenos je přímo z matky na štěně, není vhodné matky – nosiče zařazovat do chovu, neboť kromě parazita přenášejí též genetickou predispozici ke vzniku onemocnění a demodikóza se tak může nadále v chovu (a u daného plemene) dále šířit.

Klinické příznaky:
Klinické příznaky jsou velmi rozmanité. Existuje několik způsobů dělení :

1. Juvenilní forma (u mladých zvířat zhruba do 2 let života) a forma adultní (u zvířat starších)
2. Forma lokalizovaná nebo generalizovaná
3. Forma skvamózní (suchá) a pustulózní.

Juvenilní forma je velmi běžná a u valné většiny případů dojde k samovyléčení. Onemocnění se nejčastěji projevuje jako lokalizovaná suchá forma (ložiskovité vypadávání chlupů), obvykle počínající v oblasti obličeje. Asi u 10 – 20% případů může dojít ke generalizaci onemocnění téměř na celé tělo. V těchto případech obvykle se jedná o formu pustulózní (dochází k sekundární invazi bakteriemi a zhnisání chlupových váčků). Tuto formu je nutno vždy léčit. Onemocnění v dospělém věku může být jak lokalizované tak generalizované a obvykle svědčí o prodělaném stresu nebo o současně probíhajícím jiném onemocnění případně nádorovém bujení. Tuto formu je nutno vždy léčit a současně provést vyšetření, která by odhalila podmiňující onemocnění.

Diagnóza:
Diagnóza je založena na klinických příznacích a zejména na přímém mikroskopickém průkazu parazita v kožním seškrabu. Diagnóza je díky průkaznosti seškrabu dosti přímočará.

Léčba:
Léčba onemocnění je závislá na formě demodikózy. Pokud je zvolena adekvátní léčba, dojde až u 99% případů k vyléčení. Parazit je však velmi odolný a i přes nejagresivnější léčbu pacient zůstává celoživotním nosičem parazita a pokud se jedná o fenu, přenáší jej dále na své potomky.

Možnosti léčby:
1. U suché, lokalizované juvenilní formy dojde obvykle k samovyléčení bez jakékoli terapie. Vzhledem k tomu, že však více než 10% pacientů si vyvine formu generalizovanou je vhodné provádět léčbu i u těchto pacientů. Mnohdy stačí pouze zabránit sekundární bakteriální infekci pomocí antibakteriálních koupelí, avšak doporučujeme provést i léčbu orientovanou na likvidaci demodexe.
2. U pustulózní formy (jak lokalizované tak generalizované doporučujeme terapii jak antibakteriální (koupele, antibiotika), tak antiparazitární.

Způsoby léčby:
Existuje několik typů antiparazitik účinkujících na Demodikózu. Jako lék prvé volby se používá amitraz (Tactic, Ectodex nebo Mitaban). U tohoto přípravku je i přes jeho toxicitu vysoká bezpečnost a účinnost (nelze používat pouze u čivavy kde dochází k otravám, způsobujícím až smrt zvířete). K vyléčení dochází u více než 90% pacientů. Jako lék druhé volby (při selhání amitrazu) se používají avermectiny (mylbemicin oxim – Interceptor nebo ivermectin – Ivomec, a to ve velmi vysokých dávkách a dlouhodobě). Použití těchto přípravků má však již výraznější rizika, která mohou být i život ohrožující, zejména u určitých plemen (kolie, šeltie a některá další). Účinnost těchto látek je více než 99%.

Co lze říci závěrem? Onemocnění je léčitelné, avšak zvířata postižená klinickým onemocněním, vzhledem k trvalému nosičství parazita a nosičství genetické predispozice ke vzniku onemocnění, by neměla být zařazována do chovu a feny s generalizovanou demodikózou je nejvhodnější vykastrovat.