K working testům se dosud váže řada nesprávných názorů, které pramení z neznalosti a často i z neochoty přijmout nové poznatky. Toto kratičké historické ohlédnutí nám umožní lépe pochopit historický vývoj lovecké práce retrieverů. Jde o pochopení, že working testy nejsou samoúčelným výmyslem, ale výcvikem vycházejícím přímo z potřeb lovecké praxe.
Již samotné názvy plemen retrievrů nám napovídají, že jejich původním domovem je severní část východního pobřeží Severní Ameriky. Pokud měli v tomto prostředí prosperovat, je zřejmé, že se muselo jednat o psy otužilé, houževnaté s mimořádně kladným vztahem k vodě. Ve své původní vlasti byli kromě k lovu využíváni k nejrůznějším účelům. Tito psi, kteří se tehdy ještě nejmenovali retrievři, se mimo jiné vyznačovali i mimořádnou plodností. Tak se stalo, že přestože dělali svým pánům vše, co jim na očích viděli, bylo nutno přistoupit k redukci jejich stavů. Část z nich byla námořníky převezena do Velké Británie.
V Británii našli tito psi významné uplatnění v lovectví. Tamní, jak jsem se v knihách dočetl, „sportumilovní lordi“ brzy rozpoznali jejich mimořádné nadšení pro aport a začali je nejen zušlechťovat, ale i tuto jejich vynikající vlastnost dále rozvíjet. Samotné jméno této skupiny psů – retrievři – což v překladu znamená přinašeči - svědčí o tom, že v aportování nenašli konkurenci. Velká Británie se stala jejich zemí původu.
Již jako retrievři se rozšířili dále do Evropy a vrátili se i zpět do Ameriky, kde dále pokračovala jejich „transatlantická“ historie.
Návrat do USA významně ovlivnil jejich další vývoj. V první polovině 20. století se oblast velkých jezer vyznačovala neskutečným množstvím divokých husí a kachen. Tehdy probíhal lov tohoto „neslovitelného“ množství vodní pernaté tak, že lovci platili pouze za ty ulovené kusy, které si skutečně odváželi domů. Kolik poraněných a nedohledaných kusů zůstalo na místě tehdy nikoho nezajímalo. Při tomto způsobu lovu bylo časem dosaženo toho, že tamní stavy výrazně poklesly. Bylo nutno změnit systém lovu a bylo započato s tím, že lovci platili za každou zvěř, kterou zasáhli. Tento nový způsob placení přiměl Američany k tomu, aby začali hledat psy, kteří by byli schopni přinést co nejvíce ulovené nebo postřelené zvěře. Své štěstí zde zkusila celá řada plemen psů. Nejlepších výsledků v této velice rozsáhlé konkurenci dosáhli labradoři.
Lov vodní pernaté probíhá v těch nejtěžších myslitelných terénech. Aby retrievři dokázali tuto práci zvládat po celý den, museli pracovat co nejefektivněji s minimálním výdejem energie. Bylo nutno hledat nové metody jejich vedení a výcviku – výsledkem byl handling.
Vraťme se krátce zpět do Británie. Zde jako první předvedl základy handlingu skotský hajný Dave Elliot. V čem spočívá handling. Je to způsob vedení psa, který předpokládá, že jsme schopni vyslat psa v přímém směru, který pes drží, dokud není hvizdem zastaven. Při zastavení si sedne a otočí se na svého pána. V této pozici vyčká na další povely vůdce a je připraven změnit směr svého pohybu. Má v podstatě čtyři základní možnosti – pokračovat v pohybu směrem od pána, vracet se k němu nebo odbočit směrem doprava nebo doleva. Psa v tomto dalším pohybu je možno opět zastavit. Ti nejlepší retrievři jsou schopni měnit směr i v jiných úhlech než pouze v pravých. Když pes dosáhne prostor, kde by měl zvěř dále již samostatně hledat je opět zastaven a dostane povel k hledání. Předpokládá se, že by pes měl tento prostor prohledávat systémem zvětšující se spirály. Ne vždy totiž ulovená zvěř zůstane na místě kam dopadla. Samozřejmě se zde nabízí otázka proč nedosáhne pes požadovaný prostor na jeden povel v přímém směru. Musíme si však ještě také uvědomit, že ve skutečně těžkém terénu se najdou překážky, které pes ani při nejlepší vůli nemůže překonat a musíme mu tedy pomoci takovéto překážky nějak obejít. Pokud retriever skutečně dokonale ovládá handling a pracuje tak rychle jak se od něj očekává, překonává veškeré překážky s lehkostí a jeho výkon je skutečně fascinující. Přesto tyto změny směru, které nás tak uchvacují nejsou cílem, jsou pouze jakousi „záchrannou brzdou“ pro případ, že se nepodaří vyslat psa do požadovaného prostoru na jeden povel. Zde je možno vypozorovat určitou paraleru s golfem.
Sám Dave Elliot není vynálezcem tohoto způsobu vedení psa. Dave pouze převzal tento způsob práce od ovčáckých psů a uplatnil jej jako první při vedení retrievrů. Snad každý z nás někdy viděl film o práci těchto ovčáckých psů, kteří zaujmou svá místa po obvodu stáda. Jejich pán má pro každého z nich jinou píšťalu, takže každý pes přijímá povely jen pokud zazní právě ta jeho píšťala. Na povel potom mění nejen své místo - jsou schopni přeběhnout i po hřbetech ovcí, ale na povel změní i své chování vůči ovcím - od ustupování a projevů nezájmu až po předstíraný útok.
Po druhé světové válce zásadním způsobem ovlivnili další vývoj práce retrieverů Američané. Dodnes je světově uznávanou kapacitou pan Richard A. Wolters, který založil největší organizaci retrieverů na světě NAHRA, která působí v USA a Kanadě – www.nahra.org . Wolters specifikoval požadavky na co nejefektivnější možné využití retrieverů v lovecké praxi a tyto požadavky potom zadal výzkumnému ústavu, který se zabýval bádáním v oblasti výcviku psů. Výsledkem bylo, že další výcvik retrieverů byl postaven na skutečně vědecké bázi. Při dodržení doporučeného systému výcviku byly úspěšně vycvičeny tisíce retrieverů. Pro nás je nejdůležitější, že tento výcvik je schopno zvládnout 90 procent mladých retrieverů. Výcvik těchto psů začíná ve věku 7 týdnů, tedy v době, kdy se pes dostává k novému majiteli. Čím dříve započneme s výcvikem, tím je další práce lehčí.
Woltersova metoda je základem i pro dnešní výcvik. Snaha o další zvyšování výkonnosti vedla k vývoji nových efektivnějších metod výcviku. Nejvýznamnějšími faktory nového způsobu výcviku je práce v teamu člověk – pes a zvýšení motivace retrieverů pro jeho práci.
Základem je tedy budování teamu pes – člověk. Člověk je samozřejmě vůdcem v tomto teamu. Úloha člověka spočívá v tom, aby optimálním způsobem rozvíjel vrozené vlohy psa a stále hledal nejlepší cesty jak toho dosáhnout. Výcvik velmi usnadňuje vrozená touha těchto psů zalíbit se svému pánovi – Angličané tuto vlastnost nazývají „will to please“.
Dobrý pracovní pes se přes mimořádný temperament vyznačuje klidnou pozorností. Navzdory všem svodům, kterým je během lovu vystaven, musí zůstat v klidu vedle svého pána. Nesmí nikterak rušit ani vyžadovat dodatečnou pozornost.
Učení postupuje nejrychleji cestou úspěchu . Cvičení jsou proto připravována tak, aby pes co nejdříve dosáhl úspěchu. Úspěch vede k posílení vlastní sebejistoty psa a k posílení jeho důvěry ve vůdce. Vzájemná důvěra je pak základním předpokladem dobrého fungování teamu a to je předpoklad úspěchu.
Výcvik se systémem je polovina úspěchu – to je základní pravidlo dobrého výcviku. Před vlastním cvičením je nutno vše dobře promyslet, i když to zabere určitý čas. Pro psa i pro dobrý výsledek cvičení je mnohem lepší desetiminutový promyšlený trénink než hodiny bezmyšlenkovitého házení aportů.
Důležité je sestavení vhodného tréninkového plánu. Základem je rozbor – analýza úkolů.
Mezi začátkem učení a jeho konečným cílem leží mnoho malých dílčích cílů. Každý úkol je možno rozložit na nejrůznější dílčí kroky – tréninkové jednotky.
Postup současného výcviku je velmi podrobně popsán v knize paní Zvolské - Retriever Schule, jejíž překlad máme k dispozici. Všichni současní špičkoví cvičitelé považují tuto knihu za jakousi svou bibli. I pro nás se tedy otevřela cesta k dosažení lepších výsledků ve výcviku, ve working testech, ve Field Trials i v lovecké praxi.
autor: Ing. Bohumil Kovář
