Když náš pes stárne…

Už když jsem kdysi na gymnáziu četla v jednom z příběhů anglického venkovského veterináře Jamese Herriota o tom, že naši čtyřnozí přátelé žijí pro nás příliš krátce a že člověk musí být připraven oplakat za život několik psích kamarádů, bylo mi smutno. Žádného psa jsem tehdy ještě neměla, jen se toto přání objevovalo rok co rok na prvním místě mezi vysněnými vánočními dárky. Marně. Až v roce 1989 jsem potkala prvního zlatého retrívra a byla to láska na první pohled… A protože už je to více než 16 let, potkalo mě na cestě s retrívry už i loučení.

Když onemocněla naše první fenka Any ( CHS Venušiny Luhy), bylo to velmi náhlé a nečekané. V létě – krátce po jejích desátých narozeninách – při pravidelné vakcinaci a každoroční prohlídce veterinář chválil její skvělou kondici. Měla ideální hmotnost, nikdy ani nezakulhala, pravidelně a plně hárala, zuby jsme vyčistili UTZ, sluch i zrak zůstával beze změn, stejně jako veliká chuť si hrát a zájem o všechno kolem. Dokonce pustila mléko štěňatům, která se na konci září narodila její dceři Andy… A pak – pro nás naprosto nečekaně – přestala žrát, z procházek (čím dál kratších) měla problémy dojít zpátky domů a pak už jsme ji museli nosit i vyvenčit. Diagnóza zněla: akutní leukémie. Léčba nemožná, žádná šance, nic na výběr. Byl začátek listopadu. Any se dožila 10 roků a necelých 5 měsíců… Celá ta změna od naprosto navenek zdravé feny po její odchod do psího nebe trvala zhruba 3 týdny…

Naše rozhodnutí Any „uspat“, bylo ulehčeno tím, že nebyla jiná možnost. Vše bylo jasné a definitivní. Samozřejmě ji na cestu vyprovodila moje hladící dlaň.

V současné době se blíží k bráně do psího nebeského království Anyna dcera Andy. Tady je vše úplně jiné. A asi těžší. Andy už od jara postupně hubne a ubývá jí sil. Většinu času teď už jen prospí vedle mojí postele. Její síly ubývají pomalu, ale nezvratně. Prvním signálem stárnutí bylo v loňském roce náhlé a velmi výrazné zešedivění. I přes zvýšenou krmnou dávku Andy od jara neustále hubne, vylínala téměř úplně. Postupně ztrácí chuť si hrát, i když mi ještě stále chce občas udělat radost – dnes po krmení mi donesla prázdnou misku. Už ale nechce aportovat s dětmi a ani naše jedenáctitýdenní štěně se k ní nesmí příliš přibližovat. Ke všem těmto příznakům provázejícím stárnutí se přidal slabý zánět z dělohy (Andy ještě v 11,5 letech plně odhárala, průběh byl velmi silný, hárání dlouhé a následovala falešná březost) a hlavně rakovina – zasažena je nejen mléčná žláza, kterou by bylo možné odstranit, ale i podkoží a – dle kašle – i plíce… Celkový stav fenky je takový, že neumožňuje operaci. Je pod stálým veterinárním dohledem, má maximální klid i pohodlí a…. Můžu ještě něco udělat? To, co je pro mě nejtěžší, je dlouhodobost tohoto stavu – už několik měsíců se dívám, jak se mi Andy pomalu „ztrácí“ před očima. Na straně jedné možnost připravit se na rozloučení, které může být i vysvobozením, na straně druhé lítost, bezmocnost a stálé hledání bodu, kdy má k rozloučení dojít… tak, aby to nebylo příliš brzy, ale aby se fenka netrápila bolestmi. Zatím jí chutná jíst, dojde se vyvenčit a dojde se pomazlit… Je spokojená, že je s námi, ale má chvíle, kdy to nevnímá… Jak dlouho ještě může tento stav trvat těžko odhadnout. Andy bojuje statečně, ale bitvu, v níž se nedá vyhrát…

Tolik dva naše příběhy. Každý z Vás, čtenářů, má příběh vlastní. Ať už napsaný a nebo příběh, který se teprve odehraje. Lehký nebyl, není a nebude žádný. Ale – tady budu citovat v úvodu zmíněného J.Herriota „…psí krátké životy neznamenají nekonečné pusto a prázdno, ale ta rána se zahojí a zůstanou dobré vzpomínky.“

I když běh života a smrti je přirozený, je dobré si říct, co a jak můžeme a máme jako chovatelé zabezpečit, když náš pes stárne. Kapitolu věnující se této problematice najdeme v naprosté většině kynologických publikací, ale připomeňme si základní body:

VÝŽIVA STÁRNOUCÍHO PSA:

Stárnoucímu psu nabízíme potravu dobře stravitelnou, lépe v menších dávkách několikrát za den. Často je vhodné krmit light verzi krmiva, na které byl pes zvyklý – vzhledem ke snížené fyzické aktivitě se může objevovat tendence ke tloustnutí. Psa nepřekrmujeme, nezatěžujeme nadměrně jeho ledviny a játra, ani pohybový a oběhový aparát. Pravidelně provádíme kontrolu zubního kamene, v případě potřeby necháme zuby vyčistit UTZ (zákrok v celkové anestezi). Sama jsem naší fence potírala zubní krčky mastí, která dásně stahovala a zpevňovala, aby se snížilo riziku zánětu zubních krčků (stejně jako u lidí mohou mít potíže se zuby i u psů dalekosáhlé následky zasahující celý organismus).

ZÁTĚŽ PSA:

Dle kondice psa (nelze říci dle věku, neboť je to velmi individuální) zkracujeme procházky, zvolňujeme krok, snižujeme hmotnost aportů….ale zachováváme přiměřeně aktivní život, na který byl pes zvyklý. Je to nutné i pro psí zdraví, i pro psí psychiku. Nedovolujeme dětem, které byly zvyklé se psem „řádit“, aby chtěli po stárnoucím psovi výkony jako po štěněti, či psovi v plné síle. Dbáme, aby měl pes dostatek klidu, mazlení, odpočinku. Stejně tak kontrolujeme štěňata a mladé psy, aby stárnoucího neobtěžovali.

MÍSTO PRO STÁRNOUCÍHO PSA:

Místo stárnoucího psa by mělo zajistit vše, o čem už byla řeč – klid, soukromí, dostatečný kontakt s majitelem (pes už s námi nechodí pracovat, nechodí na dlouhé procházky, ale to neznamená, že nepotřebuje naši přítomnost, právě naopak). Pelíšek by měl být dostatečně měkký jako prevence otlaků (jedním z průvodních jevů stárnutí je to, že kostní hrboly výrazně vystupují. V kombinaci s časovým faktorem – pes stále větší část dne proleží – je nebezpečí otlaků velmi výrazné a rostoucí). Může se objevit inkontinence, místo by tedy mělo být i snadno udržovatelné. Velmi vhodná pro stárnoucího psa je psí deka vetbed, která řeší několik možných problémů najednou.

VETERINÁRNÍ PÉČE :

U psa i nadále provádíme pravidelné odčervování i každoroční vakcinaci. Pravidelně kontrolujeme stav chrupu, uší, očí. U fen prohlížíme vnější pohlavní cesty a kontrolujeme každý případný výtok z pochvy, provádíme i kontrolu mléčné žlázy (při jinak dobrém zdravotním stavu feny může včasný záchyt rakoviny mléčné žlázy prodloužit feně život – operativní odstranění mléčné žlázy bývá úspěšné). Kontrolujeme příjem potravy i příjem vody (nadměrný příjem tekutin může být signálem znamenajícím zánět dělohy nebo cukrovku), udržujeme psa v ideální hmotnosti. Přílišné hubnutí při běžné krmné dávce může být příznakem vnitřního onemocnění. Mohou se objevit problémy s pomočováním či problémy s udržením stolice… Jakýkoli problém je dobré řešit s veterinárním lékařem, který určí míru závažnosti, poradí, jak obtíže mírnit (je-li to možné), a jak psa co nejdéle udržet v kondici. Psa by měl ošetřovat a sledovat lékař, alespoň dle mého názoru, který ho zná od štěněte, zná celkový zdravotní stav psa, ví, čím si pes prošel a o to přesněji může vyhodnotit změny zdravotního stavu.

Ve chvíli, kdy pes přestává zvládat každodenní život, se pak ocitáme v situaci podobné těm z úvodu našeho článku. I v tom okamžiku je na nás být milujícím pánem až do konce a doprovodit našeho přítele až k nebeské bráně. Vždyť – jak říká liška z knihy „Malý princ“: „ …jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.“

Autor : Renata Hasilová