Bylo mi tehdy 7 let, když jsem poprvé vyslovila své přání, že bych chtěla k Vánocům pejska. Byla jsem psí máma od té doby, co jsem začala trošku více vnímat svět. Svůj pokoj jsem měla dokola obskládaný plyšovými pejsky, a to hlavně postel. Sbírala jsem kde jaký obrázek pejska a koně. Koně byli mojí druhou velikou láskou stejně jako pejsci.
Kdykoliv jsem šla s někým nakupovat a před obchodem byl uvázaný pes, tak já žadonila, že počkám venku. Jakmile mamka, taťka, či babička zmizeli uvnitř, tak jsem si klekla k pejskovi a celou dobu ho hladila. Zázrakem mě nikdy žádný nepokousal. Asi za to mohla taková ta děcká nebojácnost.
Prosinci toho samého roku jsem odjela do školy v přírodě. Maminka mě
tehdy téměř každý den posílala dopisy a pohledy, ve kterých mi
slibovala, že na mě doma čeká to největší překvapení a že z něho budu
mít určitě velikou radost. Já si tu školu v přírodě ani pořádně
neužila, jak jsem se těšila domů. Pro mě to veliké překvapení znamenalo
jediné = PES. Plna pocitu odhodlání a radosti jsem tehdy vyběhla z
autobusu a hnala se k mamince. Ovšem pejsek tam nebyl. Mamka mi zřejmě
v očích vyčetla otazníky a utěšila mě, že překvapení čeká doma. Jako
když do mě střelí jsem skoro utíkala domů. Mamka mi s kufrem tehdy
skoro nestačila.
Nadšeně jsem vběhla do bytu a očima jsem všude
pátrala po jakékoliv známce malého chlupatého klubíčka. Moje kroky se
však zastavily v kuchyni a oči stanuly na kleci, jež byla připevněna na
zeď a ve které teď spokojeně poskakovala andulka. Maminka ke mě tehdy
přistoupila a řekla:"To je ale milé překvapení, viď?"
V tu chvíli
jsem prožila to největší zklamání, jaké jen může dítě v mém věku
prožít. Stála jsem jako opařená a svoje smutné oči jsem upírala směrem
k zelenému ptáčkovi, kterému jsem byla dá se říci ukradená a který mi
měl nahradit mého vysněného pejska. Už tehdy jsem pochopila, že se
pejska od svých rodičů nikdy nedočkám. Bydleli jsme v panelovém bytě a
můj otec byl v tomto velmi zásadový, že pes do bytu nepatří. Slíbil mi
však, že když budeme mít jednou dům, tak mi koupí psa jakého budu
chtít. Ovšem tato falešná naděje uhasla po několika letech, když jsem
pochopila, že dům nikdy nebude.
...
Nyní po 17ti letech se mi
splnil sen, respektive sen mi splnil můj přítel. Před 10ti dny jsme si
domů přivezli malé štěňátko žlutého labradora. Ani se nedají úplně
doslovně popsat moje pocity, když jsme pro něho jeli. Chvilky napětí a
očekávání... a pak když nám to chlupaté klubíčko doslova skočilo do
náruče, tak jsme věděli, že je to on. Absolutně jsme si ho zamilovali a
myslím, že i on nás přijal za své pány.
Chtěla bych tímto článkem
popřát všem lidem, kteří po pejskovi touží a stále se ho nemohou
dočkat, aby se jim sen splnil a i oni si prožili spoustu šťastných
chvil s chlupatým nadělením.
