Jak je to s výcvikem: k noze, ke mně, chůze na vodítku u nohy, sedni, lehni - je třeba vždy zvládnout jeden cvik a pak přidat další, nebo lze zlehka cvičit všechny ciky? Tak to děláme my. Různě je kombinuji, vždy pár minut a několikrát denně

Jistě je dobré cviky střídat, ale určitá pravidla platí i tady – např. to, že chůze na volno u nohy se cvičí až ve chvíli, kdy pes bezpečně a spolehlivě chodí na vodítku. Také platí obecná zásada, že cviky nejdříve cvičíme v klidném prostředí, kdy pes není ničím rušen a postupně přecházíme do prostředí rušnějšího. To základní pro Vás ale teď je: Vaše fenka má teprve necelé 3 měsíce!!!! V tomto věku mluvíme o výchově, ne o výcviku. Základem je přivolání a povel „Fuj!“ nebo „Nesmíš!“. Ostatní povely samozřejmě používáme v patřičných situacích a pes si na ně zvyká, ale opakované cvičení může dost negativně ovlivnit chuť psa k poslušnosti a jeho zájem o kontakt s Vámi, štěně se může „přecvičit“!!! Takže u nohy na vodítku psa usměrňujeme (při jeho hmotnosti je to bez problémů), povel používáme, ale není to o stálém drilu, opravování apod. – je to o zvykání si…

Příprava psa na OVVR

Začněme základní otázkou? Na kolik je třeba psa na OVVR připravovat? Jde-li skutečně o pouhé ověření vrozených vlastností, není příprava zbytečná? Neplatí, má-li pes požadované vlohy, složí OVVR "levou zadní"? Nebo naopak: není příprava psa na OVVR tak náročná, že je pro nezkušeného majitele prvního retrievera lepší to ani nezkoušet - stejně to nezvládne? Vezměme to od začátku. U pejsků, stejně jako u lidí, se většina jedinců rodí s úplně průměrnými předpoklady. Géniů je nepatrně, ale na druhou stranu úplně neschopných také. Každý pes je trošku jiný, vyžaduje individuální přístup a citlivost pro rozeznání, kdy a s čím začít. Tak, jak štěně roste a dospívá, rozvíjí se jeho schopnosti, zvyšuje se odolnost jeho nervové soustavy a tím i zátěž, kterou snese. Na nás majitelích je vytvořit co nejlepší podmínky pro toto dospívání a dozrávání, podpořit vše kladné a omezit záporné. Nejdůležitější je vytvoření pevné vazby mezi námi a štěnětem tak, aby jeho činnost byla směrována na nás a štěně nám chtělo dělat radost. Tak, jak jdou měsíce, přibývá věcí, které štěně zvládá, my tuto schopnost podporujeme, upevňujeme žádoucí, až přijde čas, kdy můžeme bez obav jít na OVVR, protože už jsme zvládli to, co je třeba. U některého pejska to může být v 10-ti měsících, u jiného v roce a půl. To vypovídá pouze o rozdílnosti psů, nikoli o jejich schopnostech. Budeme-li štěně nutit do věcí, do kterých ještě nedorostlo, zradíme ho. Nejde přece o rekordy a trofeje, ale o to, aby náš vzájemný celoživotní vztah byl plný důvěry, radosti a měl pevné základy.

Aport – hra, zábava nebo práce?

Nejdříve snad vymezení pojmů, tak jak je chápu pro potřeby tohoto článku:

• HRA: Činnost, kdy je naším cílem uvolnění, pobavení, spontánní projevení radosti, při hře částečně ustupujeme ze své autority (např. můžeme nechat psa, aby po nás skákal, honíme se s ním apod.). Některé projevy jsou ale zakázány vždy (např. kousání, chňapání zuby). Hra musí mít jasný začátek i konec a pes to musí rozlišovat. Ve chvíli, kdy hra končí, užijeme své autority, dáme jasný povel, použijeme např. jinou hlasovou intonaci a dobře vychovaný a vycvičený pes toto respektuje. Začátek a konec hry vždy určujeme my! Pes nás může svým postojem ke hře vyzývat, ale my určujeme pravidla.
• PRÁCE: Činnost, která má určitý cíl. My jsme v autoritě, vydáváme povely, signály a pes plní zadané úkoly. Ať se mu chce, nebo nechce. Plní je způsobem, který my určíme a má tak činit rychle, bez váhání a dle svých schopností a úrovně výcviku na 100%. Pokud je vztah mezi námi a psem v pořádku, výchova a výcvik jsou správně vedené (tzn. respektují věk psa, faktory okolí, přirozené schopnosti psa, únavu atd.) a pes nemá nějaký zdravotní problém, může práce být pro psa ZÁBAVOU. To je v podstatě cílem výcviku, protože obzvláště v případě že se jedná o psy služební, asistenční, slepecké, či aktivně využívané v myslivecké praxi, čas práce je téměř neomezený a pokud by tato psa nebavila, stává se tento čas pouze časem uplatňování naší autority bez radosti a vzájemného partnerství. Některá práce (např. asistenčních psů) by vůbec nebyla možná, protože postižený člověk nemá nástroje, jak psa donutit, aby pracoval.