Zaspala snad? Dneska nejde do práce? No... mě to ani nevadí, natáhnu se vedle ní na letiště a.... zazvoní budík. Asi jsem usnula, je o dvě hodiny více. Na ranním rituálu to nic nemění, bouchám ocasem do peřiny a olížu paničce celý obličej. Vstáváme, snídaně. Teda znáte to, zase si vyslechnu jaký jsem nežravec a díky tomu si vyloudím trojuhelníček sýra, kterým mi panička granule obalí. Spapám vše, ale jen abych jí udělala radost, zdá se totiž, že jí na tom dnes záleží víc než jindy. Pak povinně odpočívám a za odměnu vyrazíme do Hvězdy. Po návratu začíná panička balit. Zvědavě jí nakukuju přes rameno. Co to tam dává? Moje lovecké vodítko a .... pamlsky! My někam jedeme? A opravdu. Panička se vítá s jakousi paní a než se naděju, sedím v kufru vedle cizího psa. Prý se jmenuje Pedro. Je to celkem sympaťák. Jedeme daleko, cesta je otravná, oba s Pedrem uvítáme přestávku u benzinky, kde se vyčůráme a proběhneme se po louce. To je legrace, Pedro se nechá honit a kousat. A jedeme dál, už je tma, panička říká něco o nehodě a objížďkách, moc tomu nerozumím, ale hlavně, že už zastavujeme a můžu vyskočit z kufru a pořádně se protáhnout. Jdeme se ubytovat. Naše je chatička s číslem 11. Uvnitř mě čeká obrovské překvapení. Jmenuje se Sandy, je to labrador jako já a je mu teprve 5 měsíců, ale co je hlavní, je ohromně srandovní a dá se s ním skvěle blbnout. Bohužel jeho páníčci už se chystají spát a my by jsme prý zbořili chatu, takže mě panička bere ven a do půl 1 ráno nám Tomáš, který mě prý bude učit háže aportíky. A už se jde spát. Sandy už má půlnoc jak zjistím po čuchu. Nicméně v noci mě několikrát navštíví na naší půlce chatky, což ocením vrtícím ohonem.