ZPR  a  FTR  -  co  ještě  je  nutno  zlepšit 

     Článek s obdobným nadpisem jsem připravil do minulého čísla. Ideálního stavu jsme zatím nedosáhli a tak je stále co zlepšovat. Snaha věci zlepšit by však neměla být jen záležitostí několika jednotlivců, ale všech těch jimž záleží na tom, aby výkonnost našich retrieverů rychle stoupala. Všechny vás zvu ke spolupráci.

      V reakci na minulý článek jsem se setkal i s tím, že jsem asi nějakej zbytečně chytrej, kdo ví jaké mám za sebou výsledky a kdopak mi to vlastně dal právo vyjadřovat se k práci jiných takto kategoricky. Pokud jsem se někoho dotkl omlouvám se, byl jsem opravdu veden pouze snahou přispět ke zlepšení současného stavu.

       Tedy pokud tento článek ve Zpravodaji skutečně vyjde, bude mi 60 let a to je věk, kdy si snad již mohu nějaký vlastní názor dovolit. Lovecké kynologii se věnuji čtvrt století. Začínal jsem s kokry – dvě moje fenky tenkrát získaly na všestranných zkouškách nejvíce bodů za celou dobu platnosti tehdejšího ZŘ.

       V roce 1995  se členem naší rodiny stala labradorka Nely ze Zámek od manželů Haltufových. V současné době máme doma čtyři labradorky – Nely, Amy, Dolly a Fair. Všechny čtyři byly ve své době na zkouškách nejúspěšnější, na výstavách byly hodnoceny vždy jako výborné. Celkem absolvovaly třicetpět zkoušek, všechny v první ceně a získaly desetkrát CACT, třikrát CACIT a třikrát klubový vítěz. Dolly byla vůbec první retriever, který u nás získal titul Šampion práce ČR.V té době bylo možno získat v jednom roce pouze dva nebo tři CACT. Dnes je těch možností asi třicet.

Fair Regent Plus byla ve své době nejmladším Šampionem práce ČR – bylo jí 23 měsíců. Toto už asi bylo překonáno. Byla to však zoufalá doba, za zbytečný a navíc škodlivý spěch jsem v jejím dalším výcviku musel tvrdě platit. Další rok by však již neměla na titul šanci, byla by už „stará“. Naposledy startovala Fair na FTR v lednu 2004. Od té doby se již na loveckých zkouškách neobjevila, sešla z očí, sešla z mysli.

     Tím však výcvik Fair neskončil. Po štěňatech a po dokončení překladů knih a videí o metodikách výcviku jsme se věnovali už jen honům a working testům. Za vrchol své kariéry cvičitele   považuji vítězství ve třídě S, kterého jsme dosáhli v září 2007, kdy jsme vyhráli Mezinárodní mistrovství ČR. Soutěžilo se ve třídách E, L, M a S. Rozhodčími byli pánové Athanasios Keller a Wolfgang Harrer. Fair byla vůbec prvním českým psem, který kdy startoval v této nejtěžší třídě. Ve skupině byli ještě další čtyři psi z Rakouska, všichni z  chovů známých jako „Ferrari Zucht“. Tři startovali ve třídě „S“ poprvé, jsou ještě velmi mladí a čas jejich vrcholných výkonů teprve přijde. Čtvrtého psa vedl pan Karl Mullner, který v Rakousku patří k absolutní špičce. Oba známe také z našich FTR a společných honů. O jejich vítězství nikdo nepochyboval.

     Nyní bych rád přiblížil smysl a náročnost working testů. Popíši tedy úlohu, na které došlo na „lámání chleba“. Pro ty, kteří dosud nic o working testech nevědí  - dummy je plátěný, půlkilový aportlík. Marking je aport, který pes viděl odhazovat, blind je aport, jehož odhození pes neviděl – vůdce samozřejmě ví kde blind je. Handlig je způsob navádění psa na místo aportu. Všichni účastníci plní naprosto stejnou úlohu, ale do poslední chvíle nevědí jakou. Tato rozhodující úloha byla připravena u rybníka s  asi dvoumetrovým pásem vzrostlého rákosí. V jednom místě byl souvislý pás rákosí přerušen asi metrovou „brankou“, kde byla pouze vysoká tráva. Rozhodčí odvedl psa s vůdcem asi sedmdesát metrů do louky. Před tím však byl do malé prohlubně asi dvacet metrů vlevo od „branky“ před rákosím na louce položen dummy – blind. Na pokyn rozhodčího vhodil pomocník stojící vpravo od „branky“ co nejdále do vody dummy-marking. „Brankou“ bylo vidět pouze šplouchnutí a rozčeření vodní hladiny, které zvyšovalo vzrušení psa. Vůdce byl rozhodčím postaven tak, aby na vodě neviděl ani dummy, ani psa. Na pokyn rozhodčího vyslal vůdce psa pro marking, před vstupem do vody měl pak vůdce psa stopnout a vyslat jej pro dummy – blind dvacet metrů vlevo. Po přinesení blindu měl pes přinést marking z vody. Karlův pes na stop nezareagoval, skočil do vody, zmizel vůdci z očí a plaval pro marking. Pokud by jej přinesl, skončil by s nulou. Karlovi se podařilo psa, na kterého neviděl, ve vodě na tuto strašlivou vzdálenost zastavit a vrátit zpět na břeh. Odvolání od aportu mělo za následek kratičkou ztrátu koncentrace psa a tak mu přece jej chvilku trvalo než blind našel a přinesl. Následný marking by již nebyl problém, vítr však mezitím zahnal jeho aport velmi daleko od břehu a pes jej musel najít – vůdce, který na něj neviděl, mu nemohl nijak pomoci. Úlohu splnili, ale se značnou bodovou ztrátou. Moje Fair si tady naopak vybrala své hvězdné okamžiky, úlohu splnila přesně podle představ rozhodčího a  byla ohodnocena dvaceti body. Ztrátu z vody už Karl nedohnal a skončil druhý se ztrátou dvou bodů.  Přesto plným právem získal cenu – volba rozhodčích, kterou rozhodčí udělují psovi, který se jim v příslušné třídě nejvíce líbil a předvedl nejlepší výkon bez ohledu na získané body.

     Často se setkávám s tím, že working testy jsou prý samoúčelné a v myslivecké praxi nepoužitelné. Už se na to ani nesnažím reagovat. Pravý opak je pravdou, nejen že WT věrně simulují praktické lovecké situace, ale poskytují i okamžitý přehled o výkonnostní úrovni toho kterého psa. No posuďte sami. K výše popsané úloze se váže následující „legenda“. Vůdce psa vidí jak jeho kolega ulovil kachnu, která dostala plný zásah a zhaslá spadla do vody. Vůdce pro ní vyšle svého psa. V tom si všimne, že vlevo se z louky vrací do vody jiná, již dříve postřelená křídlovaná kachna. Tato kachna je už těsně u rákosí a pokud se jí podaří do rákosí vniknout, žádný pes už tuto pouze křídlovanou kachnu ve vodě nedohledá. Nezbývá než vyslaného psa stopnout a přesměrovat jej k přinesení křídlované kachny. Pokud pes toto zvládne přibudou na výřadu dvě kachny, když ne, tak pouze jedna.

      Tuto úlohu by mohl rozhodčí ještě ztížit tím, že by si přímo poručil, že chce stopnout psa teprve až tento bude ve vodě – tedy to, co nechtěně udělal Karl. Toto jsou úlohy na úrovni třídy S.

     Jak by tato úloha mohla vypadat pro třídu M – vůdce se psem se přiblíží k vodě na padesát metrů, aport z vody bere pouze jako svádivý aport a vyšle psa přímo na blind (pro křídlovanou kachnu), nemusí tedy psa stopnout a jako druhý přinese aport z vody.

     Ve třídě L by si vůdce se psem popošel ještě o deset kroků blíž k vodě. Pomocník by vystřelil ve směru blindu. Pes by pak aporty přinesl v pořadí dle přání rozhodčího.

     U začátečníků třída E –  by vůdce se psem byl asi třicet metrů od vody. Pomocník  by mu hodil jeden aport na vodu a po jeho přinesení druhý na louku.

     Úloha byla popsána, metry zadány, každý má teď možnost si sám na sobě ověřit do jaké třídy by patřil. Pes který neabsolvoval alespoň základy tréninku obdobného working testům se bohužel dál než do třídy L nedostane. 

          Kritici working testů mi někdy připomínají tu bajku o lišce na vinici, která kouká na krásné zralé hrozny, sliny se jí při tom sbíhají v puse, ale slaďoučké hrozny jsou příliš vysoko. Odejde tedy s nepořízenou a všem vypráví jak jsou ty hrozny letos kyselé. O working testech nemusíte už předem říkat, že to jsou „kyselé hrozny“, přijďte, nemusíte zůstat, stačí ochutnat a sami uvidíte.

     Pokud máte zájem o zlepšení výkonnosti svého psa, neváhejte a kontaktujte nás.

Nyní tedy o záměrech, které se snažím naplňovat

     Před lety se mi dostala do ruky kniha od R.A.Wolterse o práci retrieverů v Americe a ve Velké Británii. Popisované výkony byly skutečně fantastické a ve mně začalo klíčit přání, abychom jednou měli něco podobného i u nás. To nejpodstatnější – jak se tito psi vlastně cvičí však v této knize nebylo. Dnes již věřím tomu, že když si někdo něco opravdu moc přeje a je ochoten pro to udělat vše, tomu se jeho přání nakonec přeci jenom nějakým způsobem splní.

     Když jsem se dostal k internetu, první co jsem do vyhledavače zadal byla slova retriever + wolters. Z nabídnutých možností jsem vybral stránku www.nahra.org. NAHRA je zkratkou pro severoamerickou asociaci loveckých retrieverů. NAHRA je nepochybně největší organizací pro lovecké retrievery na světě – sdružuje lovecké retrievery v celé USA a Kanadě. Zakladatelem této organizace byl právě R.A.Wolters. Na těchto stránkách je velmi mnoho zajímavých informací, našel jsem zde i odborné knihy a výcviková videa Game Dog, Water Dog a Top Dog. Tyto materiály se nakonec podařilo dovézt. Problém byl s překladem mluvené „američtiny“. I to dobře dopadlo, stálo to však nejen mnoho času, ale i peněz. Následovaly pokusy o využití amerických metod ve výcviku. Určitý pokrok jsme přeci jen udělali, ale psi „pokažení“ tehdejším způsobem výcviku u nás nebyli schopni zcela naplnit naše očekávání. Významným faktorem zde byla i absence potřebných zkušeností.

     Zásadní obrat nastal asi před čtyřmi lety, když na mě padl záchvat pýchy. Dolly během své kariéry získala třikrát titul CACIT. Léta jsme byli přesvědčováni o tom, že jsme kynologická velmoc, proč tedy nezkusit štěstí v Rakousku. Tak jsme se s Tomášem Nováčkem a Martinem Rytířem rozhodli, že se podíváme na working testy v Rakousku – copak ti tam asi tak mohou umět.  První jednoznačný poznatek z Rakouska byl ten, že odtud CACITa rozhodně nepřivezeme. Nejdůležitější však byla šťastná náhoda - první koho jsme oslovili byl Thano Keller, tehdejší šéf WT v Rakousku. Samozřejmě na nás neměl čas, ale přidělil nám slečnu, kterou požádal, aby se nám věnovala, vše nám vysvětlila a zodpověděla naše dotazy. V sobotu byla na pořadu třída E a odpoledne třída L. První co jsme tam nemohli pochopit bylo to, proč si vůdce chodí sami pro odhozený dummy. Odpoledne naše slečna startovala ve třídě L a tak jsme dostali novou průvodkyni. Cestou domů jsme předvedené výkony vyhodnotili tak, že třídu E bychom měli zvládnout a s trochou štěstí i třídu L. Zbývalo rozhodnout, zda se v neděli přijedeme podívat i na třídy M a S. Ottenstein není od Budějovic zase až tak daleko a tak jsme rozhodli, že v neděli tam pojedeme ještě jednou. Přátelský přístup Rakušanů se nezměnil. Hned dopoledne bylo jasné, že třída M je nad naše síly a třída S byl šok, který jsme už prostě nerozdejchali a celou cestu domů jsme ani nemluvili. Při loučení nám Thano nabídl další kontakt. S Matýskem jsme byli toho názoru, že by snad bylo nejlépe na vše zapomenout. Naši malověrnost rozhodně zlomil Tomáš, který i za nás rozhodl - když to mají v Rakousku, budeme to mít časem i u nás. Tak jsme se tedy chytili, dostal nás „virus working test“. Bez tohoto viru to ale opravdu nejde dělat. Úspěch ve WT vyžaduje značné množství trpělivé a systematické práce.

     Thanovo pozvání jsme přijali a tak jsme, nyní už ve třech a za pomoci rakouských kamarádů, začali společně pracovat na importu working testů k nám. V průběhu následujících setkání a společných tréninků s Rakušany jsme se dozvěděli mnohé nejen o working testech ale i o jejich ZPR a Field Trailech. 

     Po čase se podařilo založit občanské sdružení Retriever Sport CZ. Nikdy bych nevěřil kolik protivenství z nejrůznějších stran bylo nutno překonat při zakládání této bohulibé organizace, která nemá žádný jiný cíl než zvýšení úrovně práce retrieverů. Velký dík zde patří panu Oldřichu Blechovi, bez jehož významné podpory podložené jeho možnostmi, věhlasem a vlivem bychom dodnes žádnou organizaci neměli. V počátcích se nám nepodařilo předejít určitým rozporům způsobených růzností představ, zájmů a snah. Toto jsme již překonali. Počáteční zvýšený zájem postupně opadl, odešli zejména ti, kteří si mysleli, že to snad dělají kvůli nám. Ono to totiž bez toto „viru“ opravdu nejde.V současné době se okruh zájemců o WT opět zvyšuje a úroveň roste.

     Od Rakušanů jsme získali i knihu Normy Zvolsky - Retriever Schule, které je v řadě evropských zemí uznávaná jako jakási Bible pro zájemce o WT, je to podrobný návod jak postupovat při moderní formě výcviku. Její překlad mi zabral značnou část roku. Bez tohoto teoretického základu by to však dále asi nešlo.

     V současné době u nás probíhají tréninky na WT i u Dummy Sport a Retriever Academy. Pravidelně trénujeme s Rakušany. Letos k nám dámy z Dummy Sport Pavla Koukolová a Míša Tomcová pozvaly z Maďarska tamní evropsky uznávanou hvězdu Ritu Kokény. Tato přijela i se skupinou svých žáků. Posoudila u nás WT a uspořádala velice zajímavý trénink.

     V příštím roce nám přislíbili posuzování WT ve dvou termínech pánové Harrer a Keller, příslib máme i od paní Rity. Pokud se podaří sladit termíny dočkáme se posuzování WT i případného společného tréninku s anglickými rozhodčími. V jejich případě jde o skutečné hvězdy, kteří opakovaně předvedli Field Trial šampiony ve Velké Británi a posuzují tamní vrcholové akce. Pokud tito rozhodčí přijedou, můžeme očekávat bohatou mezinárodní účast.

     Tyto kontakty jsou významné i tím, že přes tyto lidi je možno sehnat štěňata z trailových chovů. Dosud máme u nás tři štěňata čistých „Ferrari“ a aktivně trénují i tři „poloviční Ferrari“. Všichni vypadají velmi nadějně.

     Do budoucna nelze vyloučit, že Angličané projeví zájem i o naše Field Trialy. Pokud bychom se od nich  v tomto směru chtěli dočkat příznivého hodnocení je nutno mnohé zlepšit.

Doufám, že za této situace lze očekávat i významnou podporu od vedení obou klubů.

     Co je tedy nutno ještě změnit ? 

     Tu nejpodstatnější změnu už máme v podstatě za sebou. Hned z počátku našich vzájemných vztahů s Rakušany jsme si navzájem vylíčili jak to v obou zemích, pokud jde o retrievery, chodí. Z debat vyplynulo, že pokud se s prací retrieverů chceme dotáhnout na evropskou úroveň nezbývá než změnit zkušební řády.  Nic víc, nic míň. Ze ZŘ musí zmizet slídění a stopa živé zvěře. Systematický výcvik slídění, které retrieverům není vrozeno, znemožní následný výcvik pro retrievery typické disciplíny – handlingu. Sledování stopy živé zvěře retrieverem má v ostatních evropských zemích za následek okamžité vyloučení ze zkoušek. Jedinou šancí byla plánovaná změna ZŘ. No a znovu se potvrdilo, že naděje umírá poslední. Zde opět sehrál svoji významnou a nezastupitelnou roli pan Oldřich Blecha, který tehdy jako jediný z „mocných“ pochopil význam změny pro retrievery a v jejich zájmu, alespoň v počátku, podstoupil boj „sám proti všem“. Co vše bylo nutno tehdy překonat ví asi jen on sám. Při psaní nového ZŘ jsem byl vůči němu někdy velmi kritický a snad i nepříjemný. Dodnes si myslím, že jsem měl v mnohém pravdu. Konečný výsledek je ale to nejdůležitější. Dnes bych mu rád za všechny jimž jde o výcvik retriverů  poděkoval.

     Upřímný dík Oldřichu za dotažení nového ZŘ, pootevřels nám tím cestu do Evropy.

     Pokud bychom ZŘ psali dnes, patrně by vypadal trochu jinak, ale tak je to se vším. Tehdy šlo o novou věc, nebyly zkušenosti a byli jsme v časové tísni. Můžeme tedy přemýšlet o možných změnách a až přijde čas …..  Já osobně si myslím, že neúměrně vzrostl význam disciplíny barva, o vítězstvích dnes rozhoduje oznamování. Potvrdila se slova pana Blechy, který říká, postavme požadavek a lidi, kteří vycvičí i oznamovače, se najdou. Pro mě je oznamovač něco jako ta pověstná třešnička na dortu, ale dort, za který považuju přinášení, se mi pod ní nějak ztrácí. Pokud bychom zvýšili nároky na přinášení v časech a metrech, odpovídalo by to charakteru práce retrieverů nepochybně více. Těžko si představit soutěž barvářů, ve které se dá vyhrát na nejlepší aport …

     Pokud chceme o případných zlepšeních dále vážně uvažovat, považuji za potřebné, abychom si uvědomili jaký je vlastně rozdíl mezi slidiči, retrievery a ohaři pokud jde o aport a pohyb v terénu. Co jsem se jen natrápil s aportem u kokrů, a o tom jak se cvičí aport u některých ohařů snad ani nejde ve slušné společnosti mluvit. Kdo retrievra nějakým způsobem „neodnaučí“ aportovat, nemívá v tomto směru žádné vážné problémy. Když vypustíte slidiče okamžitě začne slídit ve smyčkách, ohaři mají rovněž vrozený pro ně typický způsob hledání. Toto retrievři nemají, ale nemusíme proto být smutní, umožňuje jim to na rozdíl od ostatních plemen snadný výcvik handlingu.

     Zvládnutý handlig je totiž právě to,  co dělá z retrieverů mistry v přinášení.

     Pokud ze ZŘ vypustíme slídění a nezdvihneme výrazně úroveň aportů o handling, dostáváme se s výkonem celkově dolů a to je třeba řešit. Samotné zvýšení počtu aportů nestačí.

     V minulém roce pořádal rakouský retriever klub u nás Field Trial. Rozhodčími byly úřadující mistři Evropy pro labradory a goldeny. Zde jsme se mohli přesvědčit o tom, že úroveň v ostatních zemích neustále roste. My se však při Field Trialech často spokojíme jen s tím, že retriever přinese na relativně malou vzdálenost teplou zvěř. Retrievři po zkouškách s přinášením teplé zvěře potíže nemívají.

     Samostatnou kapitolou jsou rozhodčí. Naše zkoušky mohou posuzovat rozhodčí pro malá a velká plemena. Bohužel těch, kteří předvádějí retrievery je mezi nimi dost málo. Pokud posuzují disciplíny, které máme s ostatními plemeny stejné, není co vytknout. Při posuzování disciplín s přinášením je to horší. Například při handlingu jsou výklady ZŘ velmi rozdílné, od přijatelných odchylek až po výklad, který handling přímo znemožňuje. Zkoušený účastník pak skutečně neví jak jejich požadavkům vyhovět a těžko může říci, páni rozhodčí, tady jste vedle jak ta jedle.

     Jak tedy na disciplínu navádění na 2 ks pernaté – handling. Stěžejní je zde slovo „Handling“. Někdy mívám pocit, že i někteří rozhodčí mají problém s tím, co si pod tímto pojmem mají přesně představit. Při handlingu pes neví kde je aport, ZŘ  předepisuje, že pes nesmí pohození sledovat, vůdce naopak to ví poměrně velmi přesně. Pokud pes nesmí pohození zvěře sledovat, není potom možné položit zvěř přímo ke kolíkům. Jediné čisté řešení je, že zvěř se pohodí na pomyslnou přímku spojující „mučednický kůl“ s tyčemi a to nejlépe za tyto tyče tak, aby předepsaná vzdálenost mezi zvěří a psem byla dodržena. Handling sám sestává z vypuštění psa ve směru k aportu a to tak, že se jej vůdce nijak nedotýká. Vůdce může pohyb psa korigovat akustickými nebo vizuálními povely tak, aby jej navedl do místa kde je pohozená zvěř. Zde pes dostává poslední povely, které jej upozorní na to, že je v místě, které má v co nejmenším okruhu náležitě prohledat a nalezenou zvěř přinést. Považovat tyto závěrečné povely za povely k aportu a snižovat za to známky je jednoznačně chyba rozhodčích.

    Stále se nemohu smířit s tím, že psi na které jejich vůdce nemá prakticky žádný vliv a na kterých je evidentně vidět, že by byli nejraději někde úplně jinde, končí s hodnocením čtyři nejen z poslušnosti a ovladatelnosti, ale  i z radosti z práce.

     ZŘ stanoví. Poslušnost a ovladatelnost jsou základní dovednosti loveckého psa. Pes musí ochotně a okamžitě uposlechnout a vykonat každý hlasitý nebo jiný povel svého vůdce. Pokud se vůdce při vysílání psa k handlingu tohoto jakkoliv dotýká, nemůže už být v disciplíně poslušnost a ovladatelnost a ani v disciplíně radost z práce hodnocen celkovou známkou čtyři. V jiných zemí má toto za následek okamžité vyloučení. Jde vlastně o násilné vynucování si splnění povelu. Tohoto do očí bijícího nešvaru se musíme co nejdříve zbavit.

     Pokud rozhodčí čtyřky prostě rozdávají, není divu, že pak může být nával u rozstřelů. Myslím, že rekord je šest psů s plným počtem bodů. Stává se to také na vrcholných soutěžích slidičů nebo ohařů – NE. Je to tedy záležitost rozhodčích.

      Rozstřely jsou také téma, které nelze přejít bez povšimnutí. Pokud zjednoduším věty ze ZŘ, jde zde o určení pořadí psů na prvních místech, pokud nastala při konečném účtování rovnost bodů. Týká se to těch psů, kteří mohou vyhrát a získat pracovní titul –  tímto způsobem se rozhoduje i o mezinárodních šampionech – tedy o psech, u kterých by nám měla při pohledu na jejich práci naskočit husí kůže. Při rozhodování o způsobu provedení rozstřelu se často v plné míře projevuje bezradnost rozhodčích. Našli se i takoví, kteří provedli rozstřel na vodění psa. Tento rozstřel, by šlo ještě trumfnout snad jen tím, že by se udělal rozstřel při odložení a ten pes, který by usnul,  by se tak „prospal“ mezi psí celebrity.

     Snaha po objektivitě přivedla rozhodčí k rozhodnutí měřit čas potřebný ke splnění disciplíny. Začalo to u jednoduchého markingu. Jde o disciplínu, kterou spolehlivě plní už štěňata, je to vůbec vhodné pro šampiony ? Navíc u nás nemáme psi, kteří jsou schopni očima pevně fixovat aport. Každý z nich tedy běží k aportu s určitou odchylkou od přímého směru a nakonec rozhodne to zda se k aportu dostane pod nebo nad větrem. Skutečně má o šampionovi rozhodnout směr větru nebo nějaký drn  ?

     Jako promyšlenější se jeví měření času při přinášení dvou kachen z hluboké vody. Zde se časy pohybují okolo čtyřiceti vteřin. Pes uplave asi čtyřicet metrů, pomineme-li krátký čas strávený na břehu, můžeme si říci že psi plavou asi metr za vteřinu. Každý si může zkusit hodit kachnu do vody do vzdálenosti asi 10 – 15 metrů a potom se pokusit další kachnou trefit tu první. Pokud se netrefí jen o metr, můžeme říci, že je borec. Při rozstřelu však nemáme kachnu, kterou bychom trefovali, skutečná chyba tedy bude větší než metr. Chyba o metr má u dvou aportů za následek rozdíl času čtyři sekundy, což je rozdíl deset procent z měřeného času. Je zřejmé, že ani toto není nikterak objektivní.

     Zajímavá je i prosazovaná idea, že rozstřel musí přesně odpovídat některé z předepsaných disciplín. Takto splněná disciplina opravňuje psa pouze k účasti na honech, šampioni musí umět přeci jenom o něco více.

      Jak na rozstřely ? Návod na to je přeci obsažen již v samotném ZŘ. Hlavní zásadou při posuzování je správný výklad ZŘ se zřetelem na použití psa v myslivecké praxi. Posouzení psa se musí shodovat se zněním ZŘ. Tolik ze všeobecné části. V úvodní části ZŘ pro retrievery se dále píše. Cílem těchto zkoušek je posoudit retrievery při přinášení, jejich povahové vlastnosti, složit zkoušku lovecké upotřebitelnosti a zkoušet je ve stejném duchu jako v jiných zemích.

     Je zcela zřejmé, že nejvíce myslivecké praxi odpovídá field trial. Jak se provádějí rozstřely v jiných zemích ? Čas tedy neměří nikde. Vyhrát musí pes, který je jednoznačně nejlepší. Postupuje se tak, že u vybrané disciplíny se nejprve prodlužují vzdálenosti, nebo  rozstřel probíhá v obtížnějších terénech. Dále se uplatňují svádivé aporty, záměny zvěře atd.

     Field Trialů se účastnili i rakouští vůdci, zde je situace ještě zajímavější. Za čistou ostudu považuji velmi hojné projevy „vlastenecké“. Někteří bažanti padnou při FTR skutečně značně dále než je na jiných našich zkouškách zvykem. Rozhodčím je hned jasné, že takového bažanta žádný z českých psů nepřinese. Pošleme tedy pro něj Rakušáka. No nic proti, ale jak je potom možné, že v konečném hodnocení jsou tito výrazně lepší psi až ze těmi, kteří srovnatelný výkon nejsou schopni předvést. Tento rozdíl vidí všichni, snad jen rozhodčím to v těch tabulkových počtech někdy nějak nevychází. Jednou jsem při vyhlašování výsledků zaslechl poznámku od stolu personálu. Poté co čeští psi obsadili první dvě místa si tam kdosi povzdechl, to je škoda, že ty Rakušáky budou hodnotit zvlášť. Bohužel tito „vlastenci“ se vyskytovali u obou našich klubů. Osobně jsem toto snášel velice těžce, zvláště když jsem si uvědomil jak se oni chovali a chovají k nám a jak my jim za to odplácíme ….    Můžeme se toho od nich ještě mnoho naučit i pokud jde o rozstřely. Rozstřel mezi nimi by mohl být zážitek, na který bychom mohli dlouho vzpomínat. Snad se vyhýbáním rozstřelům snažíme zastřít ten výkonnostní rozdíl, ale takto úroveň našich psů určitě nepozdvihneme. Faktem je, že Rakušané berou naše field trialy jako vynikající trénink a jsou připraveni ledacos „překousnout“. Dlouho však nezapomenu na ironickou otázku jednoho z nich při vyhlašování vítězů, při které mě skutečně fyzicky zabolelo u srdce, přesněji se v ten okamžik už ani nemohl vyjádřit. CACIT to je u vás soutěž nebo přátelská služba ? Odpověď přirozeně nečekal. Ta křivda byla ale do nebe volající.

     Co říci nakonec k rozhodčím. Velký dík patří všem těm, kteří se chtějí něco více o retrieverech dozvědět a snaží se být nanejvýš korektní. Nemají to lehké. Jeden můj přítel říká, já sám posuzuji velmi nerad, za pár korun si tam totiž můžu udělat nepřátele na celý život.

     Co si však myslet o rozhodčích, kteří posuzují v podstatě jen „za řízek a za cesťák“ a samotní retrieveři jim mohou být „ukradeni“. Příklad otázky rozhodčího při FTR. Ten chlupatej labrador to je také retriever ? Následné posuzování odpovídalo dotazu. Nedovedu si představit, že by se některý rozhodčí na vrcholných zkouškách ohařů zeptal : Ten fousatej kraťas to je také ohař ? 

     Jisté je, že zvyšování úrovně psů není bez dobrých rozhodčích možné. Důležitým úkolem tedy je domluvit se s těmi současnými korektními a udělat něco proto, aby se jejich znalosti o retrieverech co nejrychleji podstatně rozšířily.

     Snad ještě lepší by bylo pokusit se nalézt způsob jak snížit počet retrieverů, které musí vůdce předvést, aby se mohl stát rozhodčím. Retrievři jsou totiž schopni podávat špičkové výkony až tak ve třetím nebo čtvrtém roce a přitom čas každému z nás tak rychle ubíhá.

     Zlepšit je možno mnohé. Předem děkuji těm, kteří ke zlepšení aktivně přispějí a všem pak přeji pevné zdraví, hodně trpělivosti a hlavně mnoho úspěchů.

                                                                                                Ing. Bohumil Kovář    

                                                                                                   602 126 166

                                                                                                kovarb@bupak.cz